Těžko říct, jestli si z italského politického systému můžeme vzít něco, co by tam bylo lepší, nicméně alespoň pár zajímavostí:
– v historii tzv. transformismus – tlak zdola a nastolování sociální otázky – politická neutralizace možné opozice nových sociálních skupin, kooptace individuálních představitelů nebo vybraných politických organizací… jeho základním mechanismem se stal klientelismus, kde ti zdola se občas domohou uspokojení nejrůznějších potřeb a tužeb, jež obdrží z rukou místních notáblů a vůdců, výměnou za svou bezvýhradnou podporu
– v roce 1946 si Italové odhlasovali v referendu, že se stanou republikou – 54,3 % pro; na severu a ve středu země většina pro republiku, na jihu pro monarchii
– dneska aktuální záležitost – http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/299619-ve-trech-kolech-v-italii-nezvolili-prezidenta.html – prezident se volí nepřímo – obě komory parlamentu + 3 delegáti z každé z 20 italských provincií; v 1971 byl prezident zvolen až ve 21. kole
– obě komory parlamentu jsou rovnomocné – o (ne)důvěře vládě mají právo hlasovat obě
– zákon musí být schválen v obou komorách odděleně, ale jeho schválení není časově omezeno, takže může putovat tam a zpět, tzv. člunek (fakticky je ale v praxi limitován délkou mandátů jednotlivých komor, protože nově zvolený parlament nemůže dokončovat projednání zákonů, které začal ten předchozí)
– … spolu s hlasem pro určitou kandidátku mohl volič (ve starém volebním systému) uplatnit 3-4 preferenční hlasy pro jednotlivé kandidáty, případně mohl v kandidátce provádět škrty … s těmito preferencemi se v jednotlivých volebních obvodech celkem otevřeně obchodovalo, a také se velice rozšířila tzv. mikrotužková mina, totiž miniaturní tuha pod nehtem členů sčítací komise, kteří pak nenápadně třeba voličovu preferenci „3“ změnili na preferenci „13“
– referendum může iniciovat třetina zákonodárného sboru, pět regionálních shromáždění nebo 500 voličů
– v roce 1993 si v něm Italové schválili změnu volebního systému z proporčního na takový, kde 3/4 poslanců jsou v jednomandátových okrscích voleni přímo (většinově) a 1/4 proporčně dle kandidátní listy stran (se 4% klauzulí)
– ale v prosinci 2005 (půl roku před řádnými volbami) prosadila vláda S. Berlusconiho nový volební zákon – ten se v obou komorách vrací k poměrnému zastoupení … uzavírací klauzule (ve sněmovně) je 2 % pro strany, které kandidují v koalici, 4 % pro samostatně kandidující strany a 10 % pro celou koalici … specifickým rysem volebního systému je mandátový bonus – vítěz voleb do Sněmovny má automaticky nárok na 340 mandádtů z 630, tj. 54 % … většina expertů se shodovala, že změna systému byla účelová, a měla nahrávat Berlusconimu… avšak volby na jaře 2006 nakonec přidělily mandátový bonus opozičnímu Romanu Prodimu
– Italská komunistická strana (PCI) se postupně začala distancovat od politiky KSSS – přihlásila k členství v NATO, odsoudila invazi do Československa a později do Afghánistánu, přijala eurokomunistickou platformu a po vojenském převratu v Polsku se jednoznačně distancovala od souhrnného myšlenkového odkazu bolševické revoluce
– průměrná životnost italských vlád se za První republiky (1946-1994) pohybovala kolem osmi měsíců
– ještě v polovině 70. let se poukazovalo na převažující partikularismus, charakterizovaný loajalitami obrácenými především k nejbližším primárním komunitám, jako je rodina, klan, vesnice, v politickém životě pak fixovanými na předem danou, takřka při narození přidělenou politickou stranu … všechny masové politické strany se snažily rozšířit svou podporu připojením přidružených organizací odborových, studentských, kulturních, sportovních, rekreačních (všechny strany nabízely pro své členy a příznivce rozmanité a cenově výhodné programy na dovolenou, prázdniny atd.), kde by individuum mohlo být integrováno od kolébky do hrobu… všechny strany zakládaly svá výrobní družstva a byly spojeny s určitými „svými“ podniky (ne bez závisti se například poukazovalo, že podnikatelé sympatizující, respektive sponzorující PCI mají privilegovaný přístup na trhy v sovětském bloku). Taková rozsáhlá aktivita stran vyžadovala také komplexní hospodaření a rozsáhlé finanční prostředky
– pojem hlas dle příslušnosti – dvě silné politické komunity – komunistický lid a křesťanský lid… hlasování bez individuální volby – jako pouhé potvrzení toho, kam člověk patří, s jakými kulturními hodnotami nebo symboly se identifikuje
– systémový efekt stabilních stran a nestabilních vlád…
– revoluce soudců (1992) – trestní řízení s mnoha čelnými představiteli politických stran a státních úřadů – cca 900 vyšetřovaných předních politiků, cca 600 z nich bylo obžalováno z braní úplatků, spojení s mafií atd.
– téma protestu proti daním se stává jednou z hlavních konotací protesti proti Římu a celému Jihu (kde nikdy nic pořádného nevytvořili, zato odtud vždy chtěli jen rozhodovat a vládnout a utrácet peníze vydělané na pracovitém Severu) – polarizace Lombardie – Řím -> metaforou perifernosti rozvinutějšího a schopného Severu a zároveň symbolem napětí mezi běžnými lidmi a systémem stran
…
– nutno dodat, že politologicky je to zajímavý chaos; vítězí zde účelovost místo principů; hypotéza o tom, že okolnosti vzniku národa formuje jeho politickou kulturu i dnes se zdá být platný i zde; btw. nebyl Machiavelli taky Ital?
– ale aspoň mají Italové pěkný jazyk… http://www.youtube.com/watch?v=vtonJi2Ivfc&list=PLalJeBK8desZWNYKk91k-r__JBNCcjH-q
Informace volně převzaty z: Dvořáková, V., Kunc, J.: Italská republika: partitokracie v re/konstrukci. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009