Znáte to, když vás nějaká činnost naprosto pohltí, nevnímáte prostor ani čas, jste plně soustředěni a hodiny mezitím ubíhají, zatímco vy jste zcela zapáleni pro tu svoji věc? Je to úžasný pocit. Vědomí skutečné seberealizace a užitečnosti. Tam teprve poznáváme, proč stojí za to žít. Kdy se vám to naposledy přihodilo?
Znáte to, když vás něco naprosto nudí, cítíte, že to neděláte dobrovolně, že marníte svůj čas, potenciál, svoji energii a neustále jen sledujete hodinky, kdy už to konečně skončí?
Co z toho ale většinou zažíváme ve škole? Já osobně většinu času strávenou ve škole považuji za promarněnou a nicnedělání by bylo mnohdy užitečnější. Pravda, jsou učitelé, u kterých hodina uběhne jako okamžik a člověk z toho má potom dobrý pocit. Bude ale ještě pár let trvat, než budou takto schopní všichni učitelé.
A proč je dnes vůbec škola pro kreativního, inteligentního, chytrého a moudrého člověka, který se chce vzdělávat, poznávat, učit se a u toho se bavit, o ničem? Jak to zařídit, aby i ve škole uběhlo 45 minut z našeho pohledu jako minuta? A je to vůbec reálné?
Otázkou zůstává, proč si stále většina učitelů, žáků ale i rodičů myslí, že život se má promarnit, přežít, v dospívání zahodit všechny sny a ideály, protože pro ty, kteří mají strach a netroufnou si mít odvahu, je život přece jen samé utrpení a neúspěch.
Já si myslím, že život je o tom, abychom dokázali poznat naše dary, rozvíjeli je a následně je využili ke smysluplným věcem a své poznatky předali příštím generacím. Lidskost, tvořivost, osobní rozvoj, poznávání a příprava na život by přece měly být hlavním smyslem školy, ne?
Zdroj: http://navrat.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=120454
